Celý příběh

„Když večer slyším šumět stromy ve větru, srdce mi drásá touha vydat se na pouť. Jestliže nasloucháme tiše a dlouho, pak i tato touha vyjeví své jádro a smysl. Není přáním utéct před bolestí, jak se zdálo. Je to touha po domově, vzpomínka na matku, touha po nových podobenstvích života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok ke zrození, každý krok je smrt, každý hrob je matka.“ 

Hermann Hesse

r001-002Narozena ve znamení Blíženců s ascendentem v Blížencích, v čínském roce Kozy, pod osudovým číslem 9 s archetypem Poustevníka, jako Mentální Projektor 2/4.
Jsem introvertní extrovert, poustevnice, která má ráda společnost, ale také nade vše miluje svou jeskyni, kam se vrací napojit na své nitro, zanořit se do svého ticha a naslouchat mu.

Byla jsem stydlivé samotářské dítě, které si nejradši hrálo schované někde samo v zahradě mezi stromy a keři nebo přímo na stromech. Příroda byl můj svět a až zpětně si uvědomuji, jaký to byl dar moci vyrůstat v tak blízkém kontaktu s přírodou, převážně Vysočiny.

Ve škole mi nejlépe a hlavně úplně bez námahy šly jazyky, v mojí rodině navíc byla přítomná tradice úzkých kontaktů s odsunutými Němci, a tak jsem tak nějak automaticky, aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela, šla studovat jazyky – němčinu a nizozemštinu. Až po mnoha letech jsem si uvědomila, že něco ve mně se tehdy asi úplně podvědomě rozhodlo převzít dědečkovu „misi“ česko-německého usmiřování a pokračovat v ní. A tak jsem si po různých snahách od němčiny utéci a vytlačit ji ze svého života angličtinou přiznala svou přirozenou náklonnost k ní i tomuto národu, i to, že mi to tak prostě bylo dáno do vínku.

Ke konci studia jsem se díky osobní krizi setkala s homeopatií, která mi velmi otevřela přístup k mému vnitřnímu světu, intuici a své síle. Po studiu jsem nastoupila do velké nadnárodní korporace jako asistentka a tlumočnice. Práce mě bavila, ale poté, co mi homeopatie posílila vnitřní vnímání a rozšířila obzory, narůstal ve mně neutišitelný a neústupný pocit, že „přece existuje víc“ než jak dobře vyrobit a prodat dieslová čerpadla. Měla jsem pocit, že jsem vystavená mefistovskému pokušení upsat svou duši kariéře, na což jsem si připadala moc mladá a moc plná energie, entuziasmu a zvídavosti, anebo zůstat věrná sama sobě. A tak jsem se rozhodla firmu po 1,5 letech opustit. Paradoxně i tak trochu díky inspiraci firemních soft-skills trenérů a koučů, kteří mi tehdy jako první ukázali Oshovy texty a probudili ve mně zájem o sebepoznání a práci s lidmi. V tu chvíli jsem věděla, že není cesty zpět.

Oreti BeachA protože jsem intuitivně tušila, že cesta ke štěstí a osobní spokojenosti začíná u sebe, u plnění svých vlastních potřeb a tužeb, a zrovna jsem ukončila 4-letý vztah, vydala jsem se ve svých 24 letech na vysněný Nový Zéland, objevovat svět, samu sebe a žít své sny. Jedním z nich bylo to, že jsem si koupila vlastní campervan – starší dodávku předělanou na spaní – a rok a půl jsem cestovala po obou ostrovech, prochodila sama velkou část hor, koupala se za nocí v oceánu a ledových jezerech a užívala si tu nesmírnou svobodu a splynutí s přírodou. Také se od ní učila důvěře, že jsem v bezpečí a vždy je o mě postaráno. V mezičasech jsem si přivydělávala v sadech, v kavárnách, hlídáním dětí a úklidem.

bay of islands1Po roce a půl jsem se vrátila do Evropy, ale věděla, že cesta bude ještě pokračovat – vždyť ještě toužím jet do Nepálu a spatřit Himaláje (rovněž po letech mi došlo, že předobrazem té touhy byly minimálně zčásti plakáty Himalájí u nás doma, které tam měl vyvěšené můj tatínek, horal a velký milovník hor).

Po podzimu a zimě v Irsku, strávenými prací v rodinné bio-kavárně a jako dobrovolník-wwoofer na biofarmách na pobřeží Atlantiku v rodině buddhistických výtvarníků, dozrál čas odletět do velehor. V Nepálu jsem se cítila, jako bych přijela „domů“ – jak díky krásné přírodě a lidem žijícím místy ještě v těsném sepjetí se zemí, tak díky všudypřítomné silné duchovní tradici buddhismu, hinduismu a mnoha menších náboženství. Strávila jsem celkem asi 3 měsíce vysoko v horách, prochodila oblast Annapuren i Mt.Everestu, navštívila kláštery vysoko u tibetských hranic a nasávala do sebe tu koncentrovanou přítomnost Ducha v řídkém vzduchu velehor. Tu jsem prostřídala s dalším snem: potápěčským kurzem v Thajsku, kde jsem také poprvé „ochutnala“ bioenergetiku – práci s tělem a dechem. Zpátky v Káthmándú jsem cítila, že dozrál čas na návštěvu Osho centra a vyzkoušení Oshových aktivních meditací. Po 4 měsících v Asii jsem byla už tak očištěná od západních civilizačních nánosů, že jsem do stavu meditace vklouzla úplně hravě. Několikatýdenní pobyt v meditačním centru byl velmi příjemný a vystřeďující, a tak jsem jako přirozené vyústění tohoto času přijala od Oshova blízkého přítele zasvěcení, jméno Ma Atmo Sangeet (Zpěv Duše) a stala se Oshovým žákem.

IMG_0301Ač se mi z Asie vůbec nechtělo a chtěla jsem v cestách pokračovat, čekalo tu v ČR tehdy na podzim 2006 na mě úlevné poznání. Najednou jsem měla cest dost. Najednou jsem cítila hlubokou touhu spočinout tam, kde jsem. Neuvěřitelně se mi najednou líbila česká krajina. Nikam už nemuset. Nic nehledat. Za ničím se nepachtit. Prostě být tady, odkud pocházím, nikam víc není třeba chodit. Cítila jsem najednou ono spojení s „rodnou hroudou“, svými kořeny a především svou rodinou. A přesně v tu dobu mi v podvědomí sama od sebe vyvstala slova „rodinné konstelace“. Neměla jsem ponětí, co to přesně je, jen jsem věděla, že tudy se mám teď vydat, že mi to dá něco, co potřebuji.
Začala jsem jezdit na semináře konstelací, absolvovala konstelační výcvik u Bhagata J. Zeilhofera a také mnoho seminářů zaměřených na práci s tělem a sexualitou: tantrické a šamanské semináře u Johna Hawkena, semináře zaměřené na dech, pohyb a tanec. Pozvolna jsem u sebe pozorovala zklidnění, větší zájem o svůj vnější obyčejný život a touhu „být zase prostě úplně obyčejná a normální“. S úctou a vděčností jsem se postupně vrátila jak ke své původní profesi tlumočnice (a k němčině ), tak ke svému rodnému jménu Petra, a cítím, že mi to velmi prospívá. Cítím se díky tomu spojenější se zemí a s realitou tak, jak je, klidnější a uvolněnější. A také jsem si mimochodem nechala asi po 15 letech narůst dlouhé vlasy 🙂

Mount_EverestOčividně jsem ale potřebovala podniknout tuto cestu a zdánlivou „okliku“, kdy jsem se nejdřív oddělila od svých kořenů, abych je po letech mohla teprve skutečně uvidět a vážit si jich jako navrátivší se „ztracená dcera“. A být nyní ve spojení jak s nimi, tak s tím, co je větší, a co je přesahuje.
A toto Větší snést dolů do hmoty a ukotvit je v ní. Být prostě tak trochu Tady i Tam :).

A tak by vlastně takovou metaforou mé osobní cesty mohlo být mé 5-týdenní putování krajinou kolem Annapurny. Stezka mě tehdy vedla ze subtropických nížin vzhůru na sever do krajiny podobající se tibetské náhorní plošině: holé vysokohorské pláně, jiskřivý řídký mrazivý vzduch, horské štíty, sem tam roztroušené kláštery a vesničky s malým políčkem ječmene.

03 Mount Everest North Face and Rongbuk Monastery Morning

Je to místo, kde přebývá čistý Duch (jste jakoby blíže Bohu), i proto je tu odpradávna tolik klášterů a meditačních jeskyní buddhistických a tantrických mystiků. Jinak je to ale místo velmi nehostinné, kde nic kromě trochy ječmene a pohanky nevyroste. Z vysokých sedel mě cesta pomalu vedla přibývajícími jehličnatými lesy kanadského typu zpátky do úrodných teplých nížin, kde bujela zeleň, rostla spousta druhů zeleniny, kvetlo tolik barevných květin, vonělo to a tepalo Životem, který bylo možné doslova ochutnávat všemi smysly.
Celý týden jsme se pak nemohla nasytit těch tělesných požitků a radostí, které úrodná teplá nížina nabízela. Vnímala jsem ten obrovský rozdíl a do dneška tuhle cestu vnímám jako krásnou metaforu mé celoživotní cesty – po putování čistě Krajinou Ducha sestoupit do Krajiny TĚLA, SMYSLŮ, POCITŮ, ZEMĚ, PŮDY, VLÁHY, SMYSLNOSTI A ŽENSKOSTI; – nechat DUCHA vstoupit do HMOTY. Má pozornost se tak přesunula k vazbě a mezilidským vztahům. Upřímně a pokorně jsem si přiznala, že sice umím velmi dobře přejít sama půl Himálaje, pobývat v klášterech a meditovat, ale že tomu chybí obyčejná lidská složka. A že mou cestou je tyto dva (zdánlivě nespojitelné) světy v sobě propojit – být v kontaktu se svou niternou spiritualitou a zároveň ve vztahu.

A jelikož je mi jako Blíženci asi souzené vnímat silně veškerou dualitu a snažit se jí integrovat, je mým velkým zájmem nejen integrace SPIRITUALITY A „SVĚTSKOSTI“, DUŠE a TĚLA, NAHOŘE a DOLE, ale i propojení a spolupráce těch možná nejnáročnějších polarit: MUŽSTVÍ a ŽENSTVÍ. Toužím poznat a pochopit toho muže i tu ženu v sobě a dát jim oběma prostor, právě tak jako dát prostor sama sobě coby ženě i mému „vnějšímu“ muži-partnerovi.

A přitom, jak se stále hlouběji a hlouběji nořím do sféry těla, ženskosti a citů, objevuji, jak veliké množství traumat a nevědomých zranění zde leží ukrytých. Zranění čekajících na vyléčení.
Aniž by si to většina z nás uvědomovala, neseme si ve své DNA, v buněčné paměti, uložená stovky nebo tisíce let staré křivdy vzájemného (fyzického i emocionálního) zraňování a nevraživosti, které se nevědomě předávají z generace na generaci a brání nám žít spokojené a vyživující vztahy. Připadá mi velmi důležité tyto emoce a procesy zvědomovat a LÉČIT VZTAHY – a to jak obecně, tak především i mezi MUŽI a ŽENAMI – toto téma vnímám v současné době jako velmi aktuální v celé společnosti.