Stačí se jen neodvracet, ale opravdu uvidět srdcem skutečnost

ŽIVOT JE MNOHEM VETŠÍ MYSTÉRIUM, než by si moje hlava kdy dokázala představit

❤

Uz 7. rokem pracuju pár dní v měsíci jako videotlumočnice pro rakouské a německé nemocnice, věznice, policii, různé státní a socialní služby.Právě jsem na dálku online dotlumočila rozhovor rakouského lékaře v Tyrolsku se sestrou (Slovenkou) vážně nemocného pacienta. Měsíc ležel na intenzivní péči s masivním zápalem plic, v jehož důsledku má nevratné poškození mozku a asi už nikdy nebude mít jasnou chvilku, natož aby začal mluvit.

Poté, co lékař popsal paní rozsah a závažnost situace z čistě lékařsko-technické stránky, přešel, velmi jemně a empaticky, na úplně jinou, lidskou rovinu: říká paní, že by bratra mohli drahými léky a drastickou léčbou udržovat při životě, ale zdravou hlavu mu to nevrátí. A jestli si myslí, že kdyby bratr znal tuhle svoji diagnózu, jestli by to chtěl – jestli by chtěl za každou cenu „technicky“ žít, anebo by to chtěl nechat na osudu, na Pánubohu. Jo, přesně takhle to ten primář z Innsbrucku opravdu řekl. V takových chvílích se mi při tlumočení derou slzy do očí, koušu se do rtu a žmoulám si ruce pod stolem, abych zůstala profesionální a nerozsypala se.

Lidským dojetím nad tím, že někde existují lékaři, kteří takhle mluví s rodinnými příslušníky, i nad křekhostí života a jeho odvrácenými, „slabými“, a v mainstreamu (kde jsme nebo máme být všichni cool, high, v pohodě, zdraví a úspěšní a bohatí) často vytěsňovanými stránkami.I pro mě byl tenhle svět vězňů, delikventů, bezdomovců, schizofreniků, drogově závislých, nemocných, prostitutek, trestně stíhaných a jakkoli jinak potřebných úplně neznámý a vzdálený. A musím se přiznat, že první roky jsem s tím při téhle práci trochu sváděla nevědomky vnitřní boj, vnitřně jsem tyhle skupiny tak trochu odsuzovala.

A poslední měsíce a dny se něco otevírá a já cítím, že ty drogově závislé a depresivní vězně a bezdomovce bojující s alkoholem (kterých je mimochodem plná Vídeň a o které se vídeňská sociální péče, charita a lékaři starají naprosto na jedničku) začínám vidět jinak.. že se ve mně něco otevírá… že ve mně tihle lidé „na okraji“ pomaloulinku otevírají SOUCÍTĚNÍ s mými vlastními vnitřními částmi a dřívějšími Já, která byla v mé duši taky někde „na okraji“. Které byly mnou vytěsňované, vyhošťované na periferii, posuzované, že jsou moc slabé, nedostatečné a měly by být jiné, lepší. A že je pomaloulinku začínám opravdu vidět a dívat se na ně s jemnosti a láskou a přestávám je chtít opravovat – a už tím se něco zásadně mění..

A tak jsem i při setkávání s těmi vnějšími „vyděděnci“ o kus shovívavější, přítomnější a laskavější .. a vidím veliký Dar téhle své práce, která mě vždycky celkově bavila, ale teď v ní vidím i to velké poslání a to, jak mi to neskutečně vrací. Velká vděčnost za tohle dění a synchronní zrcadlení makrokosmu v mikrokosmu.

A jak moc to vlastně přesně odpovídá tomu, co předávám ve své terapetické a konstelační práci: že JE TŘEBA JEN UVIDĚT – uvidět a procítit, co bylo a je, a už tím se dostáváme do souladu sami se sebou. A víc vlastně není třeba.A nepřestávám žasnout nad moudrostí života – když s ním nebojujeme, položíme se mu do náruče a necháme se nést a vést, spojí se i zdánlivě neslučitelné roviny a póly našich životů do skládačky – té jediné možné: té naší.

Velké děkuji a pozdrav mým báječným kolegům z českého týmu videotlumočníků. Děláme krásnou práci.