Life of the old people in the countryside at the background of Spring orchard in blossom

Poušť a zahrada

Jeden člověk se narodil do rodiny, do své vlasti a kultury a už jako dítě slýchal, kdo kdysi býval jejich vzorem, učitelem a mistrem, a pocítil hlubokou touhu být jako on.

Připojí se k podobně smýšlejícím, mnoho let se cvičí v disciplíně a následuje velký vzor, až se mu zcela vyrovná a myslí, mluví, cítí a touží stejně jako on.

Ale má pocit, že jedno ještě chybí. A tak se vydá na dalekou cestu, aby v nejodlehlejší samotě překročil snad i poslední hranici. Prochází kolem starých zahrad, které jsou dávno opuštěné. Kvetou v nich už jen divoké růže a vysoké stromy každý rok nosí ovoce, které však bez povšimnutí padá na zem, protože tu není nikdo, kdo by je chtěl. Pak začíná poušť.

Brzy jej obklopí neznámá prázdnota. Zdá se mu, jako by byl každý směr stejný, a i obrazy, které před sebou občas zahlédne, brzy rozpozná jako prázdné. Putuje tak, jak jej to ženě kupředu, a když už úplně přestává věřit svým smyslům, uvidí před sebou pramen. Vyvěrá ze země a rychle se zase vsakuje. Tam, kam však dosáhne jeho voda, proměňuje poušť v ráj.

Když se pak kolem sebe rozhlédne, uvidí přicházet dva cizince. Udělali to přesně jako on. Následovali svůj vzor, dokud se mu nevyrovnali. Jako on se vydali na dalekou cestu, aby v samotě pouště možná překonali ještě poslední hranici. A jako on našli pramen. Společně se sehnou a pijí a věří, že jsou téměř u cíle. Pak si říkají svá jména: „Jmenuji se Gautama, Budha.“ „Já se jmenuji Ježíš, Ježíš Kritus.“ „Já se jmenuji Mohamed, Prorok.“

Pak však přijde noc a nad nimi září, tak jako od pradávna, v obrovské dálce a tichu hvězdy. Všichni zmlknou, a jeden z těch tří cítí, že je svému velkému vzoru blíže, než kdykoli předtím. Cítil, jako by na okamžik mohl vytušit, jak mu bylo, když věděl: bezmoc, marnost, pokora. A jak by mu bylo, kdyby věděl i o vině.

Náledujícího rána se otočí a vzdálí se z pouště. Jeho cesta vede opět kolem opuštěných zahrad, až skončí u zahrady, která je jeho vlastní. Před jejím vchodem stojí starý muž, jako by na něho čekal. Praví: „Ten, kdo jako ty našel cestu zpět z takové dálky, ten miluje vlhkou zem. Ví, že všechno, co roste, také zemře, a když to skončí, dává to vyživu. “ „Ano”, odpoví ten druhý, „přitakávám zákonu země.“ A začne ji obdělávat.

Z knihy Berta Hellingera „Láska ducha“. Překlad Petra Pejchalová

 

 

0 comments on “Poušť a zahradaAdd yours →

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *